Cytomegalovirus

Cytomegalovirus (CMV) neboli lidský herpes virus 5 (HHV-5) patří mezi herpetické viry (Herpesviridae) stejně jako Herpes simplex virus (HSV) nebo Varicella zoster virus (VZV). Vyskytuje se u 60 % zdravé populace a až u 90 % imunokompromitovaných pacientů (pacienti s oslabeným imunitním systémem - např. HIV pozitivní, imunodeficientní, pacienti po transplantacích aj.). Pro zdravé jedince většinou nepředstavuje závažný problém, infekce zpravidla probíhá bez jakýchkoliv příznaků. Těžké infekce různých orgánů mohou ovšem postihnout pacienty s oslabeným imunitním systémem, pro něž může být v některých případech nákaza CMV až smrtelná.

Přenos

Cytomegalovirus je přenosný tělními tekutinami, tedy kontaktem s krví, slinami, poševním sekretem, spermatem, mateřským mlékem atd. Z 90% dojde k nákaze během dětství, což se může, ale nemusí projevit rozvojem infekční mononukleózy, která je klinicky velmi podobná mononukleóze způsobené EBV (patří do stejné skupiny virů). Pakliže se CMV nakazí těhotná žena, může dojít k transplacentárnímu přenosu na plod a k jeho závažnému postižení.

Příznaky a průběh

Jak již bylo zmíněno výše, CMV infekce nepředstavuje pro zdravého pacienta vážný problém. Pokud dojde k infekci, do 90 dnů může dojít k rozvoji příznaků, jako je únava, chřipkové projevy včetně horečky, zvětšení uzlin a sleziny nebo zánět nosohltanu. U některých dětí i dospělých se může infekce projevit jako mononukleóza se zvětšením jater a zvýšením hladin jaterních enzymů v krvi, občas bývá přítomna vyrážka. Ojediněle může CMV způsobovat pneumonii (zápal plic) nebo meningoencefalitidu (zánět mozkových blan), u zdravých lidí má ale příznivý průběh i prognózu.

Pacienti s imunodeficitem, tedy lidé po transplantaci orgánu či jedinci s AIDS, jsou k nákaze CMV mnohem náchylnější kvůli oslabenému imunitnímu systému. Infekce může postihnout kterýkoliv orgán v těle a vyvolat v něm zánět. Navíc i samotný CMV ještě více oslabuje imunitu, což vede k riziku tzv. oportunních (doprovázejících) infekcí bakteriálních, virových i mykotických.

Všechna taková onemocnění mívají bouřlivý průběh a pacienti jsou ohroženi na životě. U transplantovaných hrozí až rejekce orgánu (odvržení, nepřijetí).

Dalším specifickým okruhem pacientů s CMV infekcí jsou novorozenci, kteří byli nakaženi transplacentárním přenosem z organismu matky. U nich se rozvíjejí příznaky neonatální infekce – neurologické abnormality, hepatosplenomegalie (zvětšená játra a slezina), chorioretinitida (zánět rohovky a cévnatky oka) a petechie (drobné červené až fialové tečky na kůži nebo sliznici). U 80-90 % takto infikovaných dětí vznikají trvalé následky, jako je mentální retardace, hluchota a slepota. V případě, že se matka nakazila již před otěhotněním, je velmi malá pravděpodobnost, že se virus po oplození přenese na plod. V ohrožení jsou děti rodiček, které byly postiženy virem v průběhu těhotenství.

Diagnostika

Infekce cytomegalovirem se nejčastěji stanovuje ze vzorku krve pacienta pomocí průkazu specifických protilátek, které se začínají tvořit 3-4 týdny po primární infekci nebo reinfekci. Nejprve dochází k tvorbě IgM protilátek - ty naznačují aktivní infekci a po vyléčení vymizí. Později se tvoří IgG protilátky - ty přetrvávají v nízké hladině celý život a naznačují tak, že se člověk s infekcí CMV již někdy předtím setkal.

Přímá diagnostika tohoto viru v organismu se provádí pomocí molekulárně-biologických metod, především pomocí PCR, přičemž CMV je možné izolovat z uretrálních, vaginálních, cervikálních sekretů, spermatu, moči, slin, krve či stěru z rekta.

Léčba

Specifická léčba infekce CMV není u jinak zdravých lidí nutná, stačí klid na lůžku a dostatečný odpočinek a příznaky by měly ustoupit. Pokud dojde k rozvoji infekční mononukleózy, je nutné dodržovat speciální dietu s nízkým přísunem tuků, aby nedocházelo k zatěžování jater. U pacientů s oslabeným imunitním systémem je nutná léčba antivirotiky, která bývá kvůli velkému zdravotnímu riziku danému CMV infekcí spojena s hospitalizací.

Zdroje literatury